Dokonalý plán

Jak melodramatické. pomyslela jsem si hořce. Z oblohy se začal snášet sníh a pokrýval moje nehybné tělo. Ráno mě najdou zasypanou sněhem, bílou, ztuhlou a především mrtvou. O medicíně jsem nevěděla zhola nic přesto jsem si byla jistá, že umírám. Vlastně už jsem pomalu přestávala cítit bolest za což jsem byla vděčná. Taky mi byla velká zima a z očí mi již přestaly téct slzy. Tiše jsem čekala na smrt a vlastně jsem se docela těšila. Pomalu se mě zmocňovala otupělost když vtom jsem zaslechla mělké oddechování. Že by někdo z nich neměl dost a vrátil se pro přídavek? Stejně zemřu tak co na tom. Nehýbala jsem a doufala, že ať to je kdokoliv pomyslí si, že už mám všechno za sebou a raději uteče, aby náhodou podezření nepadlo na něj.

"Můj ty bože." promluvil příchozí tiše a poklekl ke mě. Trochu jsem otočila hlavu a hleděla do očí Carlisle Cullena, místního lékaře.

Výborně, nic lepšího jsem si nemohla přít. Lékař. Ten se mě jistě bude pokoušet zachránit. Kdyby na mém místě ležel někdo jiný možná by se radovala začínal překotně děkovat, protože lékař se o jeho život postará. Ale já ho tu nechtěla. Já tu mám zemřít. Tady a teď.

Jak bych jenom mohla žít s tím co mi Royce - můj snoubenec! - a jeho přátelé udělali? Jak bych se na kohokoliv ve městě mohla podívat? Co bych řekla rodičům? Cullen poklekl vedle mě a opatrně se dotýkal mého těla. Musel mě najít zrovna on? Ze všech lidí, kteří ve městě žili?! Ne, neměla jsem ho ráda. Ani jeho ženu a jejího bratra nebo kdo to vůbec byl. Ve společnosti se moc často neobjevovali a to mi vyhovovalo. Byli velmi pohlední a to mě trápilo - snad by si někdo mohl pomyslet, že jsou krásnější. Vždy když jsem se s nimi měla setkat na nějaké společenské akci dávala jsem s záležet, abych byla ještě pohlednější než obvykle. A teď mě tu našel zbitou, zraněnou, krvácející, odhozenou a použitou jako kus špinavého hadru.

"Neměj strach, Rosalie. Já ti můžu pomoct." řekl mi potichu a vzal mě do náruče.

Ráda bych mu řekla ať mě zase položí na zem a jde si svou cestou. Ale na to už jsem byla příliš slabá. Zrak se mi rozostřoval a měla jsem pocit, že ztrácím vědomí. Všechno kolem mě se hýbalo jako kdybych letěla - moje přání bylo vyslyšeno a já zemřela?

Změna byla razantní. Zničehonic jsme vstoupili do přepychově zařízené místnosti. Neuvědomovala jsem si, že by mě nakládal do auta nebo něco podobného a věděla jsem, že bydlí na okraji města bylo tedy vyloučeno, aby mě celou dobu nesl. Bylo mi sice zle, ale pokud jsem ještě ovládala svůj rozum tak jsem dosud neomdlela. A vůbec jestli mi chce vážně pomáhat proč mě nese sem? Proč mě nedopravil do nemocnice?

Možná mě chce poupravit. Jak by se všichni vyděsili kdyby mě tam donesl takhle? Možná mi chce ošetřit největší rány a dát mi něco na převléknutí. Pak tam možná pojedeme. Položil mě na pohovku a posadil se na její kraj.

"Já ti můžu pomoct." zašeptal mi. "Zachráním tě. Nezemřeš Rose. Jen se ničeho neboj." poprosil mě tiše a jeho pohled byl tak upřímný, že jsem se neubránila hřejivým emocím. Ne, nikdy jsem k němu a jeho rodině nechovala sympatie. Ale zřejmě to byli dobří lidé. Nebo alespoň on. Možná by se slušelo mu poděkovat - ale neměla jsem na to dost sil. Propadala jsem se do temnoty.

Cítila jsem drobné vpichy - na krku, na rukou i nohou. Nevzpomínala jsem si, že bych tam měla nějaké tržné rány, možná odřeniny, ale snad nic co by se muselo šít. Chtěla jsem otevřít oči a podívat se co dělá, zeptat se. Jenže jsem neovládala svoje končetiny. Vnímala jsem, ale neměla dost sil.

Slyšela jsem jeho zrychlený dech a hlas, který se trochu zajíkal. "A je to, Rose. Teď budeš muset vydržet. Slibuji ti, že to půjde rychle."

Neměla jsem ponětí o čem hovoří a netečně jsem ležela dál. Mohl by mi dát deku když už nic jiného. Už jsem ani necítila prsty jaká mi byla zima.

"Edward a Esme se brzy vrátí a projdeme tím společně. Všechno ti vysvětlíme. Všechno, slibuju." říkal mi a opatrně mě vzal za ruku. "Doufám, že ti to nevadí." řekl mi s drobným úsměvem když jsem otevřela oči a podívala se na něj. "Ale za okamžik to možná oceníš."

Nic jsem neříkala. Už mi začínalo být teplo. Nejvíc mě hřála místa, na kterých jsem před několika okamžiky pocítila vpichy. Hřála víc a víc a začínalo to být dost nepříjemné. Že by mi na ně nalil nějakou dezinfekci? Nepříjemné. Ale teplo přecházelo v žár a já měla pocit, že mi žilami proudí láva a ne krev. Nebylo tu nic co by mi mohla tak ubližovat, ale bolest to byla neskutečná.

"To bude dobré." tišil mě Carlisle. "Musíš to vydržet. Velice se ti omlouvám, ale jinak to nejde. Je mi líto." šeptal mi a ruku mi stiskl o něco víc.

"NE!" vyrazila jsem ze sebe. Žár překročil veškerou únosnou mez a já měla pocit, že zešílím bolestí. Proč mě nenechal zemřít? Proč mi tak ubližuje? Netrpěla jsem snad dost? Čím jsem si tohle utrpení zasloužila? "Bolí to!" zavřeštěla jsem a házela s sebou jako kdyby chtěla tu bolest setřást.

"Já vím." přisvědčil smutným hlasem. "Také jsem si tím prošel. Stejně tak Esme a Edward. Musíš to vydržet, Rose. Prosím. Nezlob se na mě, ale jiný způsob není."

Když žádný jiný způsob není měl mě nechat zemřít! Bylo by mi tak lépe!

"Skonči to." sliboval mi. "Bude to brzy."

"Hned!" zaječela jsem. "Zastav to! Slyšíš, zastav to! Je mi jedno, že umřu, nezajímá mě to! Zastav to, přestaň s tím!" vřískala hystericky. "Nechci to, moc to bolí! Strašně mě to bolí!"

"Nejde to." oznámil mi hlasem plným bolesti. Jako kdyby má muka chtěl vzít sám na sebe. "Rosalie, je mi to tak líto. Kdyby byla jiná cesta veř mi,že bych zvolil ji. A tohle nejde jinak." vysvětloval mi tiše. "Omlouvám se."

Chtěla jsem křičet ať si své omluvy strčí za klobouk a ještě dál, ale nešlo to. Bolest mě pohlcovala. Čekala jsem, že díky ní ztratím vědomí, ale sladká nevědomost nepřicházela. Pokud to vůbec bylo možné moje muka se stupňovala.

"Tak mě zabij!" začala jsem prosit. "Prosim, moc prosím! Zabij mě, slyšíš! Přeju si zemřít, zabij mě!" vzlykala jsem. "Prosím!" škemrala jsem a v zoufalém pokusu jsem položila své vlastní ruce na svůj krk jako kdybych se chtěla udusit.

Bez námahy moje sevření povolil a donutil mě položit ruce podél těla. "Dokážeš to, Rose. Jsi nesmírně silná žena, to zvládneš." přesvědčoval mě tichým hlasem. "Skonči to, slibuju ti to."

Jeho slova jsem nebrala na vědomí. "Prosím!" kam až Rosalie Haleová klesla když někoho prosí? To jsem snad nikdy nedělala. Měl by si toho vážit a splnit mi co jsem si přála. Ale on odmítal a přesvědčoval mě o tom jak moc ho to mrzí a že bude konec.

Aniž bych cokoliv postřehla v pokoji se objevil zbytek jeho rodiny. Usoudila jsem, že hlouběji už klesnout nemůžu a prosila jsem i je, aby moje trápení skončili. Stejně jako doktor mi nevyhověli. Esme se posadila vedle svého muže, obličej bolestně stažený a uchopila mě za ruku. "Víme jak moc to bolí, miláčku. Všichni jsme to zažili. Zanedlouho bude konec, to ti slibujeme." zašeptala mi o pohladila mě po vlasech. "Ničeho se neboj, jsme s tebou." ujistila mě.

Edward se ani nehnul a díval se na mě s povýšeným výrazem. Pak se zahleděl na Carlislea. "To nemyslíš vážně." řekl znechuceně. "Rosalie Haleová?" zeptal se s nevírou.

Pronesl moje jméno jako kdybych byla nějaký póvl a ne jedna z nejváženějších osob ve městě. Můj otec, celá moje rodina, má krása - my jsme byli někdo!

"Nemohl jsem jinak, Edwarde." řekl mu Carlisle tiše.

Edward měl ve tváři soustředěný výraz jako kdyby četl knihu. Pak si tiše povzdechl. "Budeme se muset přestěhovat. Kingovi rozjedou monstrózní pátrací akci. " varoval ostatní. "Ovšem ne, že by podezření padlo na skutečného vraha. To nikomu nepřijde na mysl."

Potěšilo mě, že ví kdo je vinnen. Netušila jsem jak na to přišel, ale byla jsem ráda, že to ví.

Esme mě hladila po ruce. "Dal jsi ji morfium?"

Carlisleovu tichou odpověď jsem neslyšela. Zírala jsem do stropu a kousala se do rtů, abych už nekřičela. Bylo to naprosto k ničemu a nehodlám nikoho prosit. Zvlášť když mi nikdo nehodlá vyhovět.

Po chvíli se doktor rozhodl odvést mou pozornost od bolesti a jal se mi vysvětlovat co se to vlastně děje. Že se prý transformuji v upíra! A on a celá jeho rodina jsou těmito nemrtvými tvory, ale žijí jinak - ze zvířecí krve a ne z lidské. Bylo to opravdu zábavná historka. Ale díky ní jsem se dokázala alespoň trochu soustředit na něco jiného než na bolest.

Dejme tomu, že tohle trápení skončí a já budu - skoro jsem se zasmála - upír. Co pak? Budu žít věčně a budu nesmírně krásná ještě krásnější než dřív. Konečně se tak vyrovnám a co víc - budu ještě pohlednější než zbylí Cullenovi.

A taky to máme Royce. To co mi udělal to mu jen tak neprojde. Noc co noc ho budu chodit strašit zjevovat se v jeho pokoji pracovně, provázet ho ulicí, budu mu našeptávat zlá slova a běsy.

Budu mu stále připomínat co provedl. Nikdy na to nezapomene, do nejdelší smrti si to bude vyčítat. Bude se bát každého svého kroku, každý stín a pohyb ho bude děsit. Nenajde klid. Také si to vyřídám s jeho kamarády. Zničím je, jednoho po druhém. A Royce - ten bude poslední. Postupně si udělám menší výlet k těm odporným ničemům a ten největší z nich mi zůstane na konec. Ne, nebudu ho strašit. Zabiju ho. A on bude vědět, že se děje něco zlého a bude se moc bát - pak tam vrhnu a budu přenádherná. Děsivě krásná a také krutá. Co bych mu mohla udělat? Samozřejmě, že ho zabiju. Ale pomalu a s rozmyslem. Bude muset trpět. Bude trpět tak jako jsem trpěla já, když mě jeden po druhém znásilnili. Pozná čím jsem si prošla pak. Bude hořet. Budě mě prosit o smrt mnohem úpěnlivěji než jsem žadonila já.

Stáhnu ho z kůže a tu bych před ním mohla spálit. A co by řekl na to kdybych ho pěkně pomalu zbavila jeho mužství?

Ráno ho najdou zbídačeného a bělovlasého, protože zešedivý hrůzou a bolestí. Bude celou noc křičet tak jako jsem naříkala já na té ulici když mi ubližovali, ale stejně jako mně nikdo nepřijde na pomoc. Budeme tam jen my dva a bude to skutečně krásná noc.

Já ho zničím. Do nového života jsem procitla s dokonalým plánem.