21. V zajetí

"Nešahej na ní!" vyhrkl Ron když viděl jak odpudivý Fenrir Šedohřbet popadl Hermionu za ramena a postavil před sebe. Už už viděl jak se ji chystá svýma špinavýma prackama zajet po kabát. Ten odstrčil Hermionu od sebe přímo do nachystaných, umaštěnýh rukou dalšího lapky. Šedohřbet se otočil a rázně udeřil Rona pěstí do obličeje.

"Ne!" zakřičela Hermiona a snažila se svému věznitele vyškubnout. "Nemlaťte ho!"

"Dočká se daleko horších věcí než jedné přes hubu jestli ho mám na seznamu." ujistil ji Fenrir chladně a převedl své dva zajetce k spoutanému Harrymu. Hermioně bylo jasné, že jsou v pořádné kaši nicméně s uspokojením shlédla, že žihadlové kouzlo našlo svůj cíl a Harryho obličej je změněn téměř k nepoznání. Než se vrátí do původní podoby mohlo by se jim podařit zmizet... Ale jak? Usilovně se snažila vymyslet jakýkoliv plán pomocí, kterého by se jim povedl útěk. Spásná myšlenka nepřícházela.

"Tak tihle na ministerstvo nepůjdou." rozhodl Šedohřbet tichým hlasem. Téměř šeptal. Bylo to však mnohem hrůzostrašnější než když před chvíli křičel. "My jsme totiž chytli Pottera, pánové! Dostali jsme Pottera!" shýbl se na zem a zvedl jeden výtisk Denního věštce, kterým se před chvílí oháněl jeho kumpán. "Tahle hezká malá holčička," dlouhým nehtem přejel Hermioně po tváři "je totiž Hermiona Grangerová žádné Pelopa nebo co to mlela." zadíval se do novin kde byla Hermionina podobizna přes celou stranu. "O níž je všeobecně známo, že cestuje ve společnosti Harryho Pottera." přečetl si popisek. "Mudlovská šmejdka. Myslím,že ti to je docela podobný." přistrčil plátek Hermioně.

Ta jen vyděšeně zavrtěla hlavou. "To nejsem já."

"Pottter ale nosil brejle!" ozval se jeden z poskoků.

"Šak jsem nějaký našel, ne?" vykřikl další a začal hrabat po kapsách. Za okamžik našel kýžený předmět a narazil jej Harrymu na nos. "Já bych teda řekl, že to je von."

"Je to von, ale někdo mu malounko pomohl změnit vzhled. Jdeme, za tohle bude velká odměna!" houkl Šedohřbet.

"A co ty vostatní, Šedohřebete?"

"Nečum tak blbě a vem je taky! Možná z nich budou chtít vyrazit nějaký informace a tu holku - tu bych si rád nechal." mlsně se olízl a pak ukázal vpřed.

Co se mohlo stát horšího? Kam se mohli dostat? Když před sebou uviděli sídlo Malfoyovic rodiny a do sálu vešel Lucius a Draco, který je důvěrně znal krve by se v nich nedořezal. Co teď? Hermiona dýchala rychle a povrchně, očima přejížděla po místnosti, horenatě se snažila vymyslet skutečně cokoliv a zároveň se marně snažila osvobodit si spoutané ruce. Prsty ji pálily jak bez ustání tahala za tuhá, ostrá vlákna provazu.

Ron cítil jak všichni v místnoti ztuhli když se přihnala Belatrix. "Co se tu děje?"vykřikla neboť ji zjevně přilákal hluk. Pak se zadívala na Hermionu a obličejem ji problesklo poznání. "Ale no tak! Vždyť to je ta šmejdka Grangerová!" vykřikla. "Už jsme měli tu čest, že ano?" vycenila na Hermionu zuby. "A vedle ní - není to ten Weasley? Rodina krvezrádců se utěšeně rozrůstá jak vidím." pak se podívala na Harryho. "Je to-?"

"Nevíme to jistě Belo. A jestli ho máme zavolat potom si být jistí musíme." odvětila Narcisa prudce. "Nemůžeme si dovolit chybu. Žádnou. Už nikdy."

"Ano, to si uvědomuju. Tvůj muž jich nasekal dost." odsekla Belatrix. "Pak si tedy popovídáme." přejela zajatce pohledem. "Miluju dívčí dýchanky." rozhodla se po chvílí váhání, vytáhla krátký stříbrný nůž a oddělila Hermionu od ostatních.

"Ne, vemte si raději mě! Vemte si mě!" zakřičel Ron zoufale.

"Jestli zemře přijdeš na řadu." slíbila mu Belatrix nemilosrdně.

Šedohřbet vedl zbytek do sklepení. "Není to krásný večer? Dostaneme fůra zlata!" liboval si. "Počítám s tím, že až jim ta holka nebude k ničemu tak mi ji přenechají. Je přesně podle mého vkusu. Mladá, svěží, krásná - co ty na to zrzoune?" zachechtal se. "Trochu si s ní pohraju. Pak už asi nebude jako dřív. Vlastně vůbec nebude. Opravdu doufám, že ten Belatrixin výslech přežije. Vypadala ale silná a vytrvalá. Hm... Nemůžu se dočkat. " kopnutím je dostal do kobky a zabouchl za nimi těžké kované dveře.

"Dobře... Asi se ti nemusím představovat, už jsem se viděly." zasmála se Belatrix když zbytek zajatců odvlekli pryč a za Luciusem se zavřely dveře.

Odvrátila od ní tvář.

"Správně, dívej se zahanbeně na zem a styď se za to jaká jsi špinavá mudlovská šmejdka!" Belatrix ji uštedřila políček. "Takže první otázka - je ten kluk Potter?!"

Mlčela a dívala se na podlahu.

"Ještě stále se ptám po dobrém - je to Harry Potter?!"

Hermiona dál mlčela.

Belatrix těžce oddechovala. "Budu to brát jako kladnou odpověď. Jsi dost mazaná na to, abys ho nějak začarovala, že? Ale žádné kouzlo netrvá věčně holčičko a dřív nebo později přestane působit to víš. Jestli to bylo žihadlové kouzlo, tak jak si myslím, uvidíme nejpozději zítra ráno s kým máme tu čest." podívala se na opačnou stranu místnosti kde ležel Nebelvírův meč. "Teď mi hezky rychle řekneš kde jste vzali ten meč." chvíli vyčkávala a pak popadla Hermionu za vlasy a hrubě s ní smýkla. "Kde jste ho vzali?! Odpověz mi, rozumíš?!"

Hermiona jen přivřela oči a snažila se nevnímat nepříjemný pocit vlasů vytrhávaných i s kořínky.

"Moje trpělivost je u konce." sykla ji Bella do ucha strčila do ni tak prudce, že upadla na zem. "Crucio! Kde jste ho vzali? JJak jste k tomu meči přišli?!"

"Našli jsme ho!" zasténala Hermiona a kroutila se jako had ve snaze nějak se té bolesti zbavit nebo ji alespoň zmírnit. "Přísahám našli jsme ho, našli jsme ho! Prosím!" zavřískala.

"Nevěřím ti ani slovo! Ani jedno slovo, které jsi vypustila z té své mudlovské držky!" zařvala Belatrix prudce a kopla ji přímo do žaludku. Hermiona se jen schoulila do klubka a tiše vzlykala.

Belatrix popadla nůž, který si předtím položila na psací stolek a obkročmo se na Hermionu posadila, aby se nemohla hýbat. Přiložila ji nůž ke krku a dívala se na ni s očima povylézajícíma z důlku. "Ptám se kde jste ten meč vzali!"

"Už-ž-" Hermiona lapala po dechu. "Ří-ří-ří-kala jsem to!" zašeptala mezi vzlyky. "My -my-my jsme- ho našli!"

"Tak našli?" Bela ji přestala tlačit špičkou nože na krk. "Našli?"

Hermiona se vší silou snažila přestat třást, ale měla pocit jako kdyby se ji svaly rozlévala kyselina. Účinky kouzla Crucio. Snažila se zklidnit a lhát přesvědčivě. To šlo ale velmi těžko když ji všechno bolelo, Belatrix ji držela v šachu a ke krku ji tiskla nůž. "A-ano, našli." zašeptala.

Belatrix se krutě usmála a pak ji nožem bodla do paže. "Našli." rozesmála se a zaklonila hlavu. Dívčino bolestné sténání se ji vůbec nedotýkalo. "Vy jste ho našli. Při procházce v lese? Byli jste v mém trezoru, že? Co jste tam vzali? Co dalšího jste tam vzali, odpověz mi!" vykřikla a pak její tvář dostala ještě vyšinutější výraz. Bez váhání Hermioně rozškubla rukáv kabátu a začala ji nožem bodat do ruky. Hermiona naříkala, ale Belatrix jako kdyby byla hluchá. Vůbec si nevšímala toho jak sebou hází a škube ve snaze ji ze sebe shodit. Se zvráceným potěšením výrývala do její kůže označení Mudlovská šmejdka.

Jakmile byla hotova vyskočila na nohy a znovu na Hermionu zamířila hůlkou. "Co jste tam vzali! A jak jste se tam dostali?! Crucio!" opět ji zamířila hůlkou na prsa a užívala si pohled na její bolest.

"HERMIONO! HERMIONO!" Ron nebyl schopný souvisle uvažovat. Jediné co slyšel byl Hermionin bolestný nářek. Nevěděl a jako kdyby si nedokázal vzpomenout jak se uvažuje klidně a s rozmyslem. Hermionino kvílení se mu odráželo v hlavě už nevěděl jestli děvče skutečně vříská nebo si s ním jen pohrávají jeho smysly. V očích měl slzy.

"Prosím přestaň sebou mlátit, to nám ale vůbec nepomůže, musíme něco vymyslet, ale uklidni se!" požádal ho snad po sté Harry.

"Harry, Rone?! Jste to vy?" ozval se tichý překvapený hlas.

Ron zmlkl a udiveně pohlédl do temnoty. Vůbec mu nepřišlo na mysl, že by tu mohli věznit i někoho dalšího. Někoho dalšího kdo je zjevně znal. A znal je dobře, když je poznal jenom po hlase. Ač v kobce už chvíli byly stále neviděli víc než tmu.

"Lenko!" vyhrkl Harry, který jako první hlas identifikoval. "Kde se tu bereš?"

"Mě unesli z vlaku." řekla Lenka svým snivým tónem skoro jako kdyby jim říkala, že ji nějací příbuzní vzali na procházku. "Ale kde jste se tady vzali vy? Stále jsem doufala, že vás nechytí!" posteskla si a zřejmě přišla blíž k nim.

"Hm, Lenko není tady něco co by nás zbavilo pout? Jsme svázaní." zeptal se Harry a snažil se dloubnout do Rona, aby se trochu zklidnil. "Jen co nás rozváže něco podnikneme." slíbil mu potichu.

Ron sebou na okamžik přestal házet a zhluboka se nadechoval. "Už tam nesmí zůstat ani minutu, Harry." zašeptal. "Musíme ji dostat pryč-"

Lenka se prozatím plížila kolem nich a hledala hřebík, kterým hodlala přepižlat jejich pouta. Ve chvíli kdy jej vítezně potěžkala v ruce a začala jím rýt do tuhých provazů, nahoře se Hermiona rozkřičela nanovo.

Ron zaryčel a začal sebou znovu škubat jako kdyby ho mučili také. Raději by sám zemřel než aby ona musela snášet tohle.

"NIKDO SE ANI NEHNE!" zavřískala Belatrix tak, že se to rozlehlo celým domem a odkopla skřeta, který zůstal ležet bez hnutí zato na nohy vytáhla bezvládnou Hermion a tiskla čepel nože k jejímu krku. "Nikdo se ani nepohne nebo ji podříznu krk a sami se přesvědčíte jak má špinavou krev!" sípěla a tiskla bezvědomovou k sobě. "Odhoďte hůlky!" poručila a do tváře se ji navracel vítězný výraz.

Ron nezaváhal ani na okamžik a ukořistěné hůlky i svou vlastní ji hodil k nohám. Mezi vlastní smrtí a Hermioninou volil tu svoji. Harry se díval na Belatrix a měřil její úmysly. "Odhoď ji!" zaječela a zatlačila nožem na Hermionin krk. Roztrhla tak kůži a po šíji ji začal stíkat tenký pramínek krve. Ron tiše zasténal. Harry natáhl ruku, aby odevzdaně složil hůlku, ale v tom se rozhlehla ohlušující rána a prastarý křišťálový lustr se řítil k zemi. Belatrix vykřikla, na nic nečekala, Hermionu nechala Hermionou, pustila ji a uskočila do bezpečí. Lucius se už krčil v rohu místnosti a Draco se jen předklonil jak ho zasáhly kusy křišťálu. Ron nic z toho nevnímal. Bylo by mu úplně jedno kdyby na něj mířilo tisíc hůlek, kdyby se objevil samotný pán zla - rozběhl se kupředu a snažil se vyprostit Hermionu zasypanou křišťálem. Byl na ni žalostný pohled. Tvář měla mokrou od slz, v dlaních měla dlouhé, hluboké rýhy jak zatínala nehty a prokousla si ret. Rychle si ji přítáhl do náruče a spěchal zpátky za Harrym, který zatím ukořištil hůlky zpátky. Dobby na nic nečekal, dotkl se jich a s prásknutím zmizeli.

"Bille!" Ron rozrazil dveře lasturové vily. Tam bylo rušno. Fleur se právě řítila do patra a před se vznášel tácek s lektvary a nějakými mastmi. Na gauči seděla Lenka a opatrně otírala Deanovu zuboženou tvář. Bill k němu přispěchal a pomohl mu Hermionu odnést do jednoho z pokojů. "Předpokládám, že se nedozvím co se stalo." řekl.

Ron zavrtěl hlavou a stále lapal po dechu. "Je mi líto, ale zatím ne."

"Dobře. Polož ji na tu pohovku." zamumlal a zmizel.

"Přísahám ti, že tohle už nikdy nedovolím." zašeptal Ron.

"Nemá se přísahat na to co člověk nemůže ovlivnit." Hermionina chvějící se víčka se otevřely a dívala se na Rona. "Neřekal jsem ji nic... Ani slovo." zašeptala a pevně svírala roztržený rukáv kabátu.

"Já vím." přikývl Ron. "Jsi fantastická."

Chabě se pousmála. "A co ty? A Harry? Jste v pořádku? A kde to jsme?" ptala se slabým hlasem.

"Jsme u Billa, v Lasturové vile. Tady nám nic nehrozí je chráněna Fideliovým zaklínadlem." ubezpečil ji Ron. "A co se týká Harryho a mě tak je všechno jak má být."

Nadechovala se opatrně jako kdyby ji i to bolelo. Všiml si jak ji zpod roztrženého rukávu vytéká pramínek krve. "Ukaž." zašeptal a natáhl ruku k její.

Cukla. "Ne." zamumlala a zahanbeně se podívala jinam. "To nic není, jen od toho skla."

Ron povytáhl obočí. "I tak se to musí ošetřit." a rozškubaný rukáv odtrhl docela. "Od skla?" zeptal se když se na její předloktí podíval a hlas se mu třásl vzteky. "V tom případě mělo sklo poněkud zvrácené názory."se znechucením se díval na krvavý nápis na její ruce. "Dokážeme to zahojit." slíbil.

Hermionu svou ruku vyprostila a přikryla si ji rukávem. "Ano, ale neměl jsi to vidět."

"Miono," naklonil se k ní blíž, "nikdy jsem tohle označení nepoužíval a taky pro mě vůbec nic neznamená. Co je na tom, že jsi z mudlovské rodiny? A co by se změnilo kdyby jsi byla z čistokrevné rodiny, hm? Vůbec nic. Jsi ta nejbáječnější, nejchytřejší-" zrudl a hlas se mu trochu zadrhnul, "Zkrátka mnohokrát nej, nej čarodějka. Nikdy si neodpustím, že si tam vybrali zrovna tebe. Všechno co sis musela prožít a - měl jsem to být raději já!" oči mu plály.

Hermiona se na něj laskavě dívala. "Ne, Rone. Bylo to tak jak to být mělo. Na výčitky není čas ani místo, my musíme být celí a přítomní. To potřebujeme. Je to za námi a v rámci možnosti jsme to dokázali přečkat. A musíme jít dál."

Rona její řeč dojala. Koutky úst se mu zkroutily k úsměvu. "Ty máš vždycky pravdu." pousmál se a natáhl k ní ruku.

Dveře cvakly a dovnitř vletěla Fleur. "Excuse moi, ale myslím, že je našase ošetřit i Errrmionu." řekla a podívala se na ně.

Ron jen přikývl a opustil pokoj.

Hermiona ležela bez hnutí a dívala se na Fleur. Cítila se podivně - vlastně s touhle úchvatnou, stříbrnovlasou franocouzskou vždy vedla boj. Alespoň ze svého pohledu. Byla to ona, první dívka vůbec, která v Ronovi dovedla vzbudit nějaké pocity vůči ženskému pohlaví - tedy krom výsměchu a nechápavosti. Tím oplýval už před jejím příchodem. Vždy se před ní snažila být skvělá, ba dokonalá. A teď tu ležela zbitá jako pes.

Fleur se na ni ostýchavě podívala. "Jestli chceš, nechám ti tu věci a můžeš se obstarrrat sama, ale takhle by to myslím bylo lepší." nerozhodně se na Mionu dívala.

Ta se pomalinku posadila a kousala se do jazyka, aby nekřičela bolestí. "Budu ráda když mi pomůžeš." zašeptala.

Fleur jenom přikývla a rychle k ní přiskočila. Pomohla ji sundat kabát, ze kterého zbyly spíš cáry a začala ošetřovat všchny tržné rány. "Nejsem znalec, ale myslím,že toto neuškodí." podávala ji dávku kostirostu.

"Děkuju." nadechla se rychle to vypila. Byl to neskutečně nechutný nápoj, ale když dokázal navrátit všechny kosti do Harryho ruky na jejích pár zlomenin, které bezpochyby měla, by měl rozhodně zapůsobit.

Fleur pak už neřekla ani slovo, pečlivě ji ošetřila. Když ji zrak padl na označení, které ji Belatrix vyryla do kůže nijak nezareagovala jen kůži opatrně přejela vatou namočenou v dezinfekci. "Asi se budeš chtít vykoupat - ale chvíli nech působit ty léky." zašeptala Fleur nechala ji na lůžku svůj župan jako prozatímní náhradu za kabát a odešla.