20. Neopouštěj mě! 2/2

Ron byl plný vzteku a agrese. Nemyslel prostě se jen přemístil. Chtěl být co nejdál od Harryho, co nejdál od jeho zrady a chování. On a Hermiona si teď mohou klidně cukrovat a nemusí se ohlížet jestli tam náhodou není on. Mají volné pole působnosti. Když se objevil v jakémsi lese přepadl ho pocit osamělosti, ale také děsu - vždyť v prvním ročníku přísahal, že Harryho bude chránit a doprovázet na jeho cestě ať už povede kamkoliv. A to co teď udělal bylo nemyslitelné.Ano, měl v sobě zlobu a jiné negativné emoce, ale ne tolik vystupňované. Viteál je podpořil a pomohl jim vytrysknout na povrch. Musí se ihned vrátit a oběma svým přátelům se omluvit a musí nadále stát Harrymu po boku -

"Expeliarmus!" ozvalo se za jeho zády a hůlka mu vylétla z ruky. Sesypalo se na něj asi pět silných svalnatých můžu a povalili ho na zem. Chvíli se přetahovali a rvali až nakonec Rona společnými silami vytáhli na nohy a jeden z nich mu pevně zkroutil ruce zády, aby se nemohl hnout. "Kolik je ti let, chlapečku?" zeptal se.

"Ech-" zakuckal se Ron. "Dvacet." řekl co nejpřesvědčivějším tónem.

"To se mi nezdá." ten, který vypadal jako jejich nekorunovaný vůdce k němu přistoupil a podíval se mu do tváře. Byl cítit jako kdyby už několik týdnů neviděl vodu natož mýdlo. Ronovi se z toho zápachu zvedal žaludek. "Vypadáš jako záškolák." pronesl spokojeným tónem. "Jak se jmenuješ, hm?"

"Stan Silnička!" vyhrkl Ron první jméno co mu přišlo na jazyk.

"Stan Silnička? Toho znám!" zachechtal se jeden z nich. "Kam jsi dal ty svoje boláky?"

"Ty drž hubu, ty taky znáš všechny." utrhl se na něj vůdce. "Stan Silnička, jo?"

"Jo." řekl Ron nebojácně. "Občas tuhle práci taky dělám a tak bych ocenil kdyby jste mě pustili. Není lehký si teď vydělat nějaký ty galeony a jestli mě budete zdržovat od práce tak mi uteče spousta záškoláků."

"Myslel jsem, že děláš se smrtijedema." opáčil se, ten který předtím tvrdil, že Stana zná.

"Příležitostně." pousmál se Ron a snažil se, aby to znělo frajersky.

"A máš vypálené znamení? Ukaž!" najednou ta hora svalů působila jako malé nadšedníd ěcko čekající na Santu.

Vůdce jen protočil oči v sloup. "Řekl jsem, abys držel hubu! Musíme si rozmyslet co s nim."

"Přestaň mi poroučet, chci vidět to znamení!" vyhrkl ten druhý.
"Pánové už dost! Tohle Stan není jen nám žvaní. Odvedeme ho na ministerstvo, shrábeneme prachy a půjdeme dál." vstoupil do debaty třetí muž s páskou přes oko.

"Tak moment vůdce jsem tady a a já rozhodnu co s ním. Jít jenom s jednim na ministerstvo je ztráta času. Nachytáme jich víc."

"A co když nám uteče?" opáčil se ten s páskou. "Neriskoval bych, víš že je to teďka všelijaký. A od kdy jsi vůdce, hm?"

"Snad bys to nechtěl být ty." odsekl muž bojovně.

"dost možná jo." přistoupil k němu jednooký a vystrčil bradu.

Ron vytušil svo příležitost. Další už nebude. Sebral veškerou sílu a tomu, který mu držel ruce za zády uštědřil pořádnou ránu do břicha a vyrval mu přitom z ruky hůlku. Nelenil a odzbrojil toho, který se stále dožadoval znamení zla. Když držel v ruce svůj hůlku bleskově popadl batoh a než se zbytek bandy stihl vzpamatovat byl pryč.

"Hermiono, musíme do toho Godrikova dolu. Narodil jsem se tam. A on tam málem zemřel. Pro oba to něco znamená." trval si na svém Harry.

"Já to rozumím, ale přesto si myslím, že to není bezpečné. Právě proto, že to pro vás pro oba něco znamená by mohl počítat s tím,že tam dřív nebo později zavítáme a nastražit tam na nás nějakou past. Rozumíš?" zeptala se.

"Ano, rozumím, ale přesto se tam podívat chci." oznámil Harry tvrdošíjně a začal přecházet po stanu. "Víš hodně jsem o tom přemýšlel. A myslím si, že Brumbál by tam mohl schovat ten meč. Nakonec se tam narodil i samotný Godric Nebelvír. A ten meč patřil jemu."

Hermiona si povzdechla. Dokud byli tři rozhodování bylo o mnoho snažší. Vždy se našli dvojice, která třetího přesvědčila. Takhle to bylo slovo proti slovu a šlo jen o to kdo ustoupí. "Dobře." řekla nakonec. "Nic lepšího na práci nemáme a třeba to pomůže. Možná tam skutečně zanechal nějakou stopu." zašeptala i když o tom příliš přesvědčená nebyla.

Hermiona mělce oddechovala. Harry se vydal po schodišti do patra se shrbenou Batyldou. Hermiona neměla ani trochu dobrý pocit. Dům působil nesmírně temným dojmem. Všude byl nepořádek, po zemi se povalovaly odpadky, kusy oblečení a na nábytku ležela vysoká vrstva prachu. Jak se zbytky jídel kazily pronikavě zapáchaly a Hermiona měla pocit jako kdyby se ocitla v pavilou šelem. Ano, skutečně cítila hníjící maso. Otřásla se. Myslet na šelmy ji nepřipadalo jako dobrý nápad ač dobře věděla, že ve světe čar a kouzel jsou mnohem hrůzostrašnější věci než lvi a jiní dravci. Kéž by tu tak byl Ron! Hned by měla lepší pocit kdyby tu nebyla sama, kdyby tu byl o n a jeho sebejistý ohled, který ji uklidňoval a slova o tom,že si nějak poradí. Ale Ron tu nebyl a taky na ní měl vztek. Myslel si, že se zamilovala do Harryho... Jak ho to jen mohlo napadnout? Copak nebylo zjevné, žek Harrymu chová jen a jen přátelství?

Rozhlížela se po pokoji. "Lumos." zašeptala, aby si v tom šeru nepřipadala tak ztracená a rozhlížela se po pokoji. Proti ní stojíc knihovna byla přeplněná knihami nejrůznějších formátů a stáří. Zaujala ji jedna, která ležela v polici zhruba ve výši jejích očí, nahoře na hřbetech těch ostatních. Byla zabalená v papíru jako kdyby to byl dárek, kter si ještě Batylda nestihla rozbalit. Rázně přešla pokoj a knížku si vzala. Ač si připadala jako nezdvořík usoudila, že Batylda je na tom s rozumem a zdravím tak, že si ničeho nevšimne a papír roztrhala. Vybalila knihu - nový sólokapr Rity Holoubkové. Listovala knihou - byla skutečně obsáhlá, plná fotografií a dopisů, rozhovorů a citací. Na první straně ležel pergamen popsaný jedovatě zeleným inkoustem.

Jen zavrtěla hlavou a pak rychle schovala knihu do kabelky. Určitě se nic nestane a pochybovala, že si v ní Batylda bude kdy číst. Nervózně přecházela po pokoji a snažila se potlačit vzůrstající strach. Co šli nahoru dělat a proč tam jsou tak dlouho?! Najednou ji pod nohou něco zakřupalo. V tom ticho to byl velmi hlasitý a taky dosti nechutný zvuk. Škubla sebou a uskočila dozadu. Provinila se podívala na zem v domnění, že nejspíš rozdupala nějaký čajový šálek. Ke své hrůze se ale nepodívala na střepy nýbž na kosti. Musela se hodně ovládat aby nezačala křičet. Byly to zvířecí kosti - možná ze zajíce? O kus dál téměř po d gaučem si všimla dalšího nehybného chuchvalce - bylo to napůl snědené. Dělalo se ji zle. Přiložila si ruku na ústa. Batylda už možná neměla zdravý rozum, ale jistě by v okolí nelovila zvířata! Její zdání o šelmách nebylo až tak mylné. Ale tohle nebyla šelma psovitá či snad kočkovitá.

Jak si mohla nevšimnout těch stop, které teď viděla tak zřetelně? Táhly se přes celou kuchyň i po předsíni a tam se mísily s jejími a Harryho stopami. Jako kdyby se tam někdo plazil, hladce klouzal po podlaze, znovu a znovu...

Had.

Nagini.

"Harry, musíme zmizet!" zakřičela Hermiona když se ji povedlo použít útočné kouzlo a snažila se kamaráda zvednout. Netušila jak dlouho bude had zaměstnaný poletujícímu kusy skla a dřeva, které kolem něj explodovaly. Harry si po podlomení sil nemohl vybrat lepší chvíli. Klesl na kolena a držel se za hlavu.

"On přichází!" zavřískal Harry s neuvěřitelnou hrůzou a bolestí v hlase a pak omdlel docela.

"On přichá-" Hermiona se natáhla a bleskově k sobě Harryho přítáhla. Na nic nečekala a přemístila se s ním. Dopadly do vrstvy sněhu. Nechala Harryho ležet na sněhu a pustila se do ochranných kouzel. Snažila se být pečlivá a rychlá. Když skončila v rekordním čase postavila stan a pomocí kouzla přenesla Harryho na jedno z lůžek. Sama ho neunesla. Harry sebou cukal a křičel. Viditelně měl bolesti i přesto, že byl v bezvědomí. Popadla svou kabelku. "Accio třemdava!" vykřikla horečně a překotně se snažila Harrymu sundat triko. "Ach ne." had ho kousl. Honem, honem se hrabala v kabelce ve snaze najít nějaké sérum nebo alespoň dezinfekci. Netušila jestli je Naginy jedovatý had nebo ne. Jestliže to byl škrtič pak by jedem neměl být vybaven, ale Merlin ví jak si Voldemort svého mazlíčka vylepšil. Rychle potřela hadí kousnutí lektvarem, o kterém si byla jistá, že byl zastavil i postupující jed a pak na prokousnutou ruku nakapala třemdavu. Marně se snažila svými zkřehlými prsty odtrhnou tmedailon od Harryho hrudi. Bylo to jako kdyby se k němu přilepil. Nakonec musela použít oddělovací kouzlo. Bez váhání popadla medailon a hodila jej hluboka do kabelky. Bude lepší nebude-li se ho nyní dotýkat.

Bylo ji zle. Bylo ji zle protože měla pocit,že pořád cítí ten pach šelmy z Batyldina domu, bylo ji špatně když se podívala jak se místo po viteálu zalívá krví, bylo ji zle protože se ji v uších stále odrážel ten horzný zvuk lámaných kostí, na které šlápla. Harry střídavě naříkal a pak se zase smál vysokýmkrutým tónem, který se mu vůbec nepodobal. Pokoušela se jej vzbudit, vysvobodit ze spárů toho přeludu, ale nedařilo se to. Venku burácel vítr a lomcoval s celým stanem.

Cítila se tak vyčerpaná a tak zranitelná. Kdyby se teď někdo objevil, někdo kdo jim chce ublížit nemohla by dělat nic. Tohle asi bylo dno. A nedokázala se od něj odrazit. Měla chuť plakat, stulit se do klubíčka, zapomenout všechno to co v posledních hodinách viděla. Ale nebylo kam utéct. A co víc Harry ji potřeboval. Vzala si žínku a namočila ji do vody. Začala z Harryho obličeje stírat krev a pot. Na ttržné ranky používala třemdavu, z houbičky mu ždímala vodu na vyprhlé rty. Přidržovala ho na lůžku když sebou zvlášť divoce házel a mumlala nesmyslná slůvka útěchy. Kdy to skončí?

Ron se nechal ubytovat v jednom zapadlém mudlovském hostinci. Byl to snad kraj světa. Nechal se zapsat pod falešným jménem a ještě než se tu vůbec objevil si pomocí kouzla, které znal od Hermiona změnil barvu vlasů a také si je prodloužil. Zaplatil za nocleh a večeři si odnesl do svého pokoje. Pak se natáhl do postele a zíral na zašedlý strop.

Musel a chtěl se vrátit k Harrymu a Hermioně. Potřeboval je a oni potřebovali jeho. Tím si byl jistý. Neměl odcházet. Vždyť je zradil! Bez ohledu na slib co složil jako jedenáctileté dítě - Harry byl jeho přítel a Hermiona... Hermiona byla jeho láska. Bohužel si ale nevybrala jeho. Přesto ji chtěl chránit. Chtěl, aby věděla, že i jemu na ni záleží. Co byl proti Harrymu? Nic. Stejně jako kdysi proti Krumovi. Nikdy u ni neměl šanci. Přesto ji chtěl stát po boku. Ale jak je mohl najít? Už se o to pokušel, ale nebylo to nic platné. Na místě kde je opustil už je nenašel a teď mohli být kdekoliv. Co když ani nebyli v Anglii? Co když přišli na stopu dalšího viteálu - pán zla se dost dlouho zdržoval v Albánii co když se vypravili právě tam?! Bylo to ještě horší než hledat jehlu v kupce sena.

"Ron...." rozhlel se najedno místností hlas. Ron sebou trhl leknutím a okamžitě popadl hůlku - co se to tady děje? Někdo ho přec jen objevil a oškklivě si s ním pohrává?

"Ron..." ozvalo se znovu a on zjišťoval, že ten hlas je mu dobře známý. Byl to hlas Hermiony! A vycházel přímo z jeho kapsy! Udiveně do ní sáhl a vyndal zatemňovač. Vždyť tahle věcičkaslouží k zhasínání a rozsvěcení jak z něj mohl vycházet hlas Miony? Na zkoušku s ním cvakl a objevilo se modré světélko,které chvíli poskakovala po pokoji a byl skrz sklo okna vyletělo ven a zmizelo za kůlnou. Ron vzrušeně oddechoval a pak začal překotně cpát své věci do batohu. Tohle byl jeho lístek za přáteli.

"Harry? Hermiono? Jste tu někde? To jsem já Ron! Hermino? Harry! Jsem tady!" křičel Ron z plných plic. Světlo mu vlétlo do hrudi a přeneslo jej na liduprázdnou zasněženou pláň přesto si byl jistý, že tu někde jsou Harry a Hermiona. Někde tu jistě táboří, ale mají svá ochranná kouzla a on se k nim sám nedostane. Musí pro něj přijít sami. "Prosím jsem tady! Choval jsem se jako pitomec a mnohem víc! To mi je všechno jasné! A taky vám to všechno vysvětlím!" volal a rozlížel se kolem. Možná to nebylo zas tak rozumné řvát tu na celé kolo. Začal bezcílně chodit po planině. "Hermiono! Harry!" nepřestával volat neúnavně. Netušil co mělo to se zatemňovačem znamenat nicméně si nebyl jistý zda se to bude opakovat. On se k nim musí dostat zpátky.

Hermiona seděla před stanem zabalená do několika pokrývek a spacáku. Už ji ani nepřekvapovala jak mizerně se cítí. Nebyla to žádná novinka a nepočítala se zlepšením. Ron tu nebyl. Harry měl hůlku na dva kusy. Nový viteál neměli a neměli ani nic k zničení toho stávajícího. Byla zima. Ona už několik dní pořádně nespala - trvala na tom, aby se Harry šetřil protože v Godrikově dole utržil dost zranění. A když už měla chvíli odpočinku nedokázala usnout přesto jaká ji byla zima. A když se ponořila do spánku pronásledovaly ji zlé sny. Marně se snažila dohonit Rona, jeho zrzavá kštice se ji vzdalovala čím dál tím víc. Pak se ocitla v temnotě,snažila se utéct, ale každý další krok sebou přinášel hrozivý zvuk lámaných kostí. Následně se sen ponořil do ticha narušovaného soustavným, zlověstným syčením. To byla obvykle chvíle kdy se celá zpocená probudila a připadala si ještě méně odpočinutá než když uléhala.

Z úvah ji vytrhly podivné zvuky. Nahlédla do stanu - Harry pokojně spal na svém lůžku, pravidelně oddechoval a ve tváři měl poměrně klidný výraz. Zdálo se ji jako kdyby někdo obcházel kolem jejich tábořšti. Zároveň měla pocit, že ten kdosi mluví. Byl to snad nějaký smrtijed a pokoušel se odhalit místo jejich úkrytu? Vyskočila na nohy a pevně sevřela svou hůlku. Obezřetně se orzhlížela kolem připravená zaútočit. Volání ustalo, ale stále měla pocit, že někdo kolem obchází. Už si nesedla zpátky na zem a až do rána hlídala tábor ve stoje.

"Vedu návštěvu." zasmál se Harry když vešel do stanu. Hermiona se snažila vymotat z přikrývek.

"Návštěvu o čem to mluvíš, Harry?" zeptala se rozespale. Nenecházeli se zrovna v situaci kdy by přijímali hosty den do den. Snad je našel Lupin nebo jiný člen řádu? Herminona netušila jestli se radovat nebo obávat. "A proč jsi tak mokrý? Harry co se děje?" vyskočila z lůžka a zrak ji padl na onu návštěvu. Proti ní stál Ron a voda z něj crčela. Na zádech měl přehozený svůh batoh a v druhé ruce třímal meč. Toho si ale příliš nevšímala jen na něj zírala.

Ron nervózně přešlápl. Od chvíle co odešel si plánoval svůj návrat. Představoval si ho různě. Že mu Hermina skočí do náručí, možná ho políbí na tvář, třeba mu řekne jak moc ji chyběl - ale všechny sny a představy se rozplynuly v okamžiku kdy Hermioně pohlédl do tváře. Její výraz byl všelijaký, ale rozhodně nesvědčil o nějakém vřelém vítacím projevu. "TY!" zavyla nakonec zuřivě a vrhla se proti němu. Než stačil něco udělat začala ho bušit dohrudníku a přes hlavy. "Ty absolutní kreténe, Ronalde Weasley! Co si o o sobě vůbec myslíš? Kde ses tu tak najedno vzal-"

"Vrátil jsem se!" bránil se Ron chabě a snažil se před jejími útoky uhýbat.

"Tak si ses rozhodl vrátit,opravdu? Co tě k tomu vedlo, hm?" a ani nečekala na odpověď a znovu po něm skočila.

"Já se omlouvám-"

Jensi odfrkla, ale dočasně ho přestala tlouct. "Víš k čemu ta tvoje omluva je? Kde mám hůlku? Harry, dej mi hůlku!"

Harry si dal ruce za záda jako malé dítě, které právě přistihli, že krade sladkosti. "Hermiono, jen se uklidni!"

"Jsem úplně klidná a ty mi vrať hůlku!" zaječela a viditelně se znovu chystala vrhnout na Rona. Harry honem vyvolal štítové kouzlo. "Jen klid." zašeptal trochu roztřeseně.

"Proč nemáš hůlku, Harry?" zeptal se Ron a zmateně těkal pohledem po něm i rozzuřené Hermioně, kterou štítové kouzlo povalilo na zem. Kdyby se nebál, že ho uškrtí tak by ji pomohl na nohy. Ona ale vyskočila sama mnohem energičtěji než by čekal a usadila se do křesla. Zavrtala se do něj jako kdyby chtěla splynout s jeho prosezenou molitanovou výplní a záštiplně ho pozorovala rty stistknuté k sobě tak, že se zdálo, že ani žádné nemá. Musel si přiznat, že vypadá dost zbědovaně. Rozhodně zhubla a ač byla zachumlaná do mikiny viděl jak ji vystupují lícní kosti i tváře začínala mít propadlé. Pod očima měla kruhy a působila dojmem jako kdyby už několik týdnů pořádně nespala - což byla nejspíš pravda. Jindy bujná a nepoddajná hříva začínala matnět a jaksi sklesle rámovala její zamračený obličej. Ruce měla pevně založené na prsou přesto si všiml škrábanců a strupů, které se ji táhly přes hřbety obou rukou. "Proč Harry nemá hůlku? Počkej nech mě přemýšlet! Možná to bude proto, že zatímco ty jsi se rekreoval kdo ví kde my se vypravili do Godrikova dolu kde nás nejdřív málem zabil ten nechutnej, odpornej, vypasenej, zubatej had a jen o několik málo vteřin jsme si minuli s ty víš kým a ta hůlka to tak trochu nepřežila, nebude to tím, Harry?" zeptala se pomstychtivým tónem.

Ron se vyděšeně podíval na Harryho a ten jenom přikývl. "Je to pravda." řekl potichu. "Hermiona mi zachránila život. A Ron taky. Málem jsem se utopil, Hermiono." obrátil se na zuřívou kamarádku a vylíčil příhodu s mečem a zničeným viteálem.

"Takže je po něm?" zeptala se a zdálo se, že zapomněla na vztek vůči Ronovi. Ten plaše zvedl ruku, ve které třímal řetízek, na kterém se houpal pokroucený viteál. Hermionou tváří proběhlo jakési uspokojení, ale pak se na Rona zamračila. "Jak jsi nás našel?" vyštěkla na něj jako kdyby seděl u výslechu.

"To ty." přiznal potichu a díval se na ni vroucím pohledem. "Hned jak jsem se přemístil jsem se chtěl vrátit, ale narazil jsem na bandu lapků a když se mi povedlo dostat se zpátky k tomu jezeru už jste tam nebyli. A pak o několik týdnů později kdy jsem vás marně hledal, jsem byl v jednom hostinci, ležel u sebe v pokoji když jsem uslyšel tvůj hlas."

Hermiona si odfrkla a měla podobný výraz jako na hodinách jasnovidectví, které nesmírně odsuzovala. "A copak jsem říkala hezkého?" zeptala se.

"Moje jméno. Jen moje jméno." vysvětloval Ron a pokračoval k příhodě se světelnou koulí. Hermionin výraz se neobměkčil. "Fajn. Když jsme zase všichni půjdu si lehnout." a než stačil jeden z kluků promluvit zajela na palandu a schoulila se pod vrstvu dek. Tolikrát si v posledních dnech přála, aby se tu objevil Ron. Kolikrát přemýšlela jak ho uvítá - ale teď když se tady objevil popadla ji takvá zuřivost! Co všechno si musela ona i Harry vytrpět! Voldemort je málem zabil ona se musela s bezvládným Harrym přemístit, vydržet tu strašnou noc - ještě předtím běhal v děšti a úpěnlivě Rona volala, prosila o návrat, těch několik příšerných okamžiků v domě Batyldy, hlídky od rána do večera a od večera do rána, závody o život, strach a to všechno - nejradši by Rona popadla za límec a pořádně s ním zaklepala, ale na to neměla dost síly. Vlastně v první chvíli když ho viděla a věděla, že je zpátky měla chuť se mu rozběhnout do náruče - jenže pak ji dostihlo všechno čím si musela po jeho odchodu projít. Jo, to by se mu tak líbilo kdyby mu skočila kolem krku. Potom všem? Ani náhodou.

Harry se zatvářil napůl pobaveně a napůl trochu podrážděně. "Dobře, když to potřebuješ tak prosím." oznámil Hermioně a vyšel ven s nezřetelným zabručením o dřevu na oheň.

Hermiona měla vítězoslavný pohled a když si uvědomila, že zůstala s Ronem sama, zvedla se od stolu, sedla na svou postel a začala se přehrabovat v korálkové kabelce. Od chvíle co se Ron tvářil se na něj nezapomínala tvářit přísně a nikdy spolu nezůtali jen oni dva. Vždy tam byl Harry. Teď to bylo poprvé a Ron si nebyl jistý zda to je dobře nebo špatně. Přeci jen Hermioně by se mohla vrátit ta zuřivost a ještě by ho dodatečně profackovala.

"Tak sis prosadila svou..." řekl Ron opatrně. "Půjdeme za Láskorádem."

Hermiona po něm šlehla pohledem. "To že jsi mě podpořil neznamená, že jsem na všechno zapomněla." oznámila mu, ale její obličej přeci jen trochu povolil. Ron se pousmál. Byl to první krok k odpuštění.