20. Neopouštěj mě! 1/2

Hermiona si tiše povzdechla. Napětí mezi oběma kluky rostlo. Stále nepřišli na způsob jak se zbavit viteálu a fakt, že se střídali v jeho nošení taky na bujarosti nepřidával neboť předmět plný černé a ohavné magie měl na svého nositele zhoubný vliv.

Díky Ronovu zranění si nemohli dovolit cestovat - přenášení by pro něj bylo příliš velká zátěž na druhou stranu setrvávat na jednom místě, byť kouzly chráněném taky nebyl ten nejbezpečnější nápad. Harry si stěžoval na Rona, Ron si stěžoval na Harryho a Hermiona byla mezi nimi a poslouchala je oba dva. Bylo to vysilující. Někdy měla sto chutí vyskočit na nohy a začít na ně na oba křičet. Ale nikdy to neudělala. Bylo to těžké pro ně pro všechny.

Ron ležel na svém lůžku a marně se snažil naladit nějakou stanici na rádiu. Stroj jen chrčel a pískal. Jeho samotného ten zvuk taky rozčiloval, ale zároveň v něm nacházel jisté uspokojení neboť cítil, že mnohem víc než jeho ten zvuk dráždí Harryho.

Připadal si jako páté kolo u vozu. Nikdo mu nic nevyčítal přesto viděl, že on a jeho zranění vše značně komplikují a učinili tak minimální pokroky. Díky lektvarům co do něj lila Hermiona často spal a brzy se unavil. Když začal něco dělat rameno začalo znovu krvácet a nebo ho od práce vyhnal jeden z jeho dvou přátel - buď proto, že si dělali starosti o jeho stav a nebo mu to jednoduše trvalo tak dlouho, že zdržoval. A tak seděl na pařezu a nechával ty dva, aby sbalili stan, aby nasbírali dřevo, aby se vypravili do nejbližšího městečka obstarat jídlo. Při přesunech šli daleko před ním střídali se v nošení batohu a podávali si lahev s vodou. Když se spustil déšť Harry si bleskově svlékl svou bundu a přehodil ji přes Hermionu. Působilo to nenápadně a nevinně přesto viděl jak se jeden druhého dotýkají. Hermionin úsměv teď byl nevídaný jev přesto Harry jej na její tváři dokázal vykouzlit. Když se dívala na něj, na Rona měla v obličejí vepsaný jen smutek a trápení. Když se ji dotknul Harry nikdy se na něj nepodívala tak tázavě jako na něj.

Byl tu jednoduše navíc.

"Co si myslíš?" zeptal se Ron potichu. Harry odešel sbírat dřevo a on zůstal s Hermionou sám jelikož mu převazovala ránu. Byl to pro něj cenný okamžik.

"Co si myslím o čem?"

"Hermiono od července jsem neudělali téměř žádný pokrok!" řekl Ron.

"Našli jsme přeci viteál, Rone." napomenula ho a nervózně střelila pohledem k vchodu do stanu.

"Ano a jak ho zničíme? A jak najdeme ty další, co?" dorážel na ni Ron. "Tohle je totální zmatek jenom se plácáme po lesích zatímco naši přátelé umírají a trpí! Harry je přeci vyvolení a měl by-"

"Ale Harry není robot ani jiný stroj, Rone! Je to člověk stejně jako my. Měli bychom sedět ne škole a ne zachraňovat svět." posteskla si a podívala se na něj. "Musíme se podporovat a ne shazovat."

"Nikoho tady neshazuju jen říkám, že si myslím, že Harry vlastně sám neví co má dělat. Celý minulý rok přeci chodil za Brumbálem ten mu musel něco říct a dávat mu rady."

"T o skutečně nevím Rone." řekla Hermiona potichu. "Počítali jsem přeci s tím, že tohle nebude snadná a víkendová výprava."

"A počítala jsi s tím, že to bude tak dlouho? Máme jeden viteál, jeden mizernej viteál a ani nevíme jak na něj natož jak se dostat k dalším. Tys taky nepočítala s tím, že to bude trvat takhle dlouho. A neříkej, že to není pravda."

Povzdechla si. "Je fakt, že jsem nepočítala s hladkým průběhema ale ani s takovou dobou kdy jsme se prakticky nehnuli z místa." přiznala se potichu. "Ale my to dokážeme."

V ten okamžik se vrátil Harry a oba dva zmkli.

Rona vzbudil tichý šramot. To Harry vstával a mířil k východu ze stanu. Ron se pomalu posadil a podíval se na hodinky. Bylo chvíli půl druhé ráno což znamenalo, že Hermionina noční hlídka začala před necelou hodinou. Bylo příliš brzy na to, aby ji šel vystřídat. Před stanem plápolal malý ohníček a obyčejně tak proti celtě odrážel postavu toho kdo u něj seděl. Uvědomil si, že Hermiona postava tam není. Harry popadl svou bundu a vydal se ven.

Ron zíral ven a ofukoval ho chladný vítr jak Harry špatně zavinul celtu. Dělo se něco? Proč tam Hermiona nebyla? Kdyby měl Harry podezření, že se něco děje určitě by ho vzbudil - ač měl Ron polovinu sil byl by schopný pomoct. Tak oč tu šlo?

Minuta míjela minutu když se konečně ozvaly kroky a tiché hlasy. Ron vstal z lůžka a vykoukl ze stanu. Harry a Hermiona kráčeli ze svahu a oba se tvářili poměrně překvapeně avšak úlevně. Nevšimli si ho.

"Ne, vážně Hermiono." říkal právě Harry. "Tvůj parfém mám rád, ale příště uď tak hodná a nepoužívej ho. Bude to tak lepší." požádal ji.

Ona jen protočila oči v sloup. "Nenapadlo by mě že se stane tohle." odp věděla mu a pak zahlédla Rona. "Co se děje?" zeptala se ho. "Proč nespíš?"

Mávl rukou. "Jen mi přišlo divné, že oba moji přátelé zmizeli. Dobrou noc." Když zalézal do spacáku v hrudi se mu rozpínal trýznivý pocit. Ač nebyl nadšený když Harry začal randit s jeho sestrou do jisté míry se mu ulevilo - nestál tedy o Hermionu. Ale teď bylo všechno jinak.

Ginny je daleko, pokud ji měl kdy rád tak je to všechno pryč. A několikaleté přátelství se přerodilo v lásku....

"Ty jsi naprosto geniální!" vykřikl Harry a krátce Hermionu objal. Její obličej zářil tak jak už dlouho ne.

Ron je rozčileně cvakl zatemňovačem. Ozvalo se Harryho podrážděné povzdechnutí. "Mohl bys-"

Světla se opět rozzářila. "Samozřejmě, že bych mohl. Pokud si ještě vůbec uvědomujete, že jsem tady." pronesl jedovatě.

Herminoa si jen tiše povzdechla a nadšení z jejího obličeje vyprchalo. Ach ano, jak by mohla být šťastná když ji Ron právě pokazil romantickou chvilku s Harrym?

"Máš nějaký problém?" zeptal se Harry povýšeným tónem. "Mě se totiž zdá, že ano a měl by ses s námi o něj podělit."

"Problém? Hm, tak kromě toho, že mám v ruce díru jak vrata do dvora krom tohohle váječnýho tábořená ve sněhu a kromě toho, že musíme hledat další zatracenej krám jsem úplně v pohodě." vypočítal Ron. "Nenechte se rušit a pokračujte. Jen vy dva, jako kdybych tu nebyl. Jako vždy." vybídl je.

"A co jsi čekal? Bydlení v hotelech?"

"Vypadá to, že vůbec nevíš co děláš! Mysleli jsme si, že ti Brumbál řekl co a jak!" vykřikl Ron a podíval se na Hermionu jako kdyby u ní hledal podporu. Ta jen odvrátila tvář.

"Řekl jsem vám všechno co řekl Brumbál mě a je mi vážně líto, že jsem zklamal vaše očekávání!" Harry začínal rudnout.

"Nemáš ponětí co máme dělat -" podíval se na Hermionu. "Říkala jsi jak jsi zklamaná a co jsi od tohohle čekala!" vyhrkl prudce.

"To jsem nikdy neřekla Rone!" obrátila se na Harryho a z očí ji tekly slzy. "Tohle jsem neřekla Harry, vážně jsem tohle nikdy-"

"Víš proč pořád poslouchám to rádio?!" přerušil Ron Hermionu. "Abych se ujistil, že nehlásí jméno mamky nebo taťky, Ginny, Freda-"
"A ty si myslíš, že nemám strach?!" rozkřikl se Harry. "Myslíš si, že to taky neposlochám?"

"Rone!" vrhla se k němu Hermiona. "Rone, sundej si to, máš ten krám už celý den, takhle by jsi nemluvil kdyby jsi-"

"To si piš, že by tak mluvil." odfrkl si Harry. "Náš Ron je prostě-"

"Myslíš si, že víš jak mi je-" Ron si odstrčil Hermionu z cesty.

"Samozřejmě nejsi tady jediný kdo-"

"Ty nemáš to nejmenší ponětí jak se cítím! Nemáš rodinu, tvý rodiče jsou mrtví!" zakřičel Ron. Harry se proti němu vrhnul, Ron sáhl po hůlce, ale Hermiona byla mnohem rychlejší než oni. "Přestaňte!" rozkřikal se. "Tohle nám vůbec nepomůže pokud si to neuvědomujete!"

Nebrali ji na vědomí. "Jen si klidně běž nikdo tě tady nedrží!" doporučil Harry Ronovi a usedl na lavici.

"A víš co? Vlastně to je super nápad." Ron si sáhl za výstřih košile a strhl si z krku medailon, který hodil do křesla. Rázně popadl svůj batoh s věcmi a podíval se na Hermionu. "A ty? Půjdeš se mnou nebo tu zůstaneš?" na Harryho se vůbec nepodíval.

Hermiona otevírala pusu jako ryba na sucho. "Rone," zašeptala třesoucím se hlasem. "Rone, slíbila jsem přeci - oba jsme slíbili, že Harrymu pomůžeme a -"

"Ach tak." řekl. "Já to chápu, vybrala sis jeho." podíval se ven a pak se otočil na Hermionu a krátce se zadívali na Harryho. "Tenkrát v noci - viděl jsem vás. Už se nemusíte namáhat a něco skrývat." rozhrnul celtu a vyšel ven.

Hermiona chvíli stála jako opařená. "Rone!" vykřila a vyběhla ven. "Rone, prosím Rone!"

Harry vztekle nakopl lavici a pak zničeně usedl na postel. Všechno se hroutilo.

"Rone? Rone, prosím tě počkej!" ani si nenatáhla kapuci prostě běžela bez ohledu na tlusté provazce deště, které se snášly z oblohy. "Rone, nechoď nikam, Rone stůj! Ty přeci víš jak to bylo, Harry a já jsme přátelé!" volala a rozhlížela se na všechny strany ve snaze zorientovat se a najít Rona. Dřív než překročí ochrannou bariéru kouzel - což se nejspíš už stalo.

"Rone!" volal a běhala dokola jako kdyby se pomátla rozumu. "Vrať se, prosím tě vrať se!" klesla na kolena do rozblácené půdy. "Prosím tě...." zašeptala. "Neopouštěj mě."