19. Ministerstvo

Hermiona seděla a kolem ramen měla přehozený svůj spací pytel. Ron opatrně zavřel dveře a váhavě usedl vedle ní.

"Kde je Harry?" zeptala se Hermiona.

"Sedí dole v kuchyni a už asi deset minut zírá na jeden z plánků co jsi nakreslila. Nevypadá moc přítomně."

"Doufám, že se zase nedivá do hlavy jemu." Hermiona se jen otřásla. "Měl by se zdokonalovat v nitrobraně. Měli by jsme mu s tím nějak pomoct."

"Miono, není zrovna dobré, že mezi ním a ty víš kým existuje nějaké spojení, ale to že mu Harry vidí do hlavy občas není úplně od věci." namítl Ron.

"Jenže on vidí do hlavy jemu! Vzpomeň si na pátý ročník a ministerstvo. Dostali jsem se tam jen proto, že Harry věřil tomu co mu nasadil do hlavy."

Ron se ošil. Jejich diskuze směřovala k hádce a on neměl v úmyslu se dohadovat. "Šlo přeci o Siriuse - nebo jsme si to alespoň mysleli. Vžij se do jeho kůže. Kdyby tam byl někdo na kom ti záleží, jednala bys stejně, ne?"

"Nejde o to jak bych jednala já. Chápu proč se tam vypravil, ale.." zavrtěla hlavou. "To je vedlejší. Prostě by se to měl naučit ovládat - jakkoliv, ale měl by to umět. Musím něco vymyslet, třeba se sama nitrobranu naučit."

"Hermiono!" napomenul ji Ron. "Nechceš mi říct, že přitom všem co sis na sebe naložila se budeš ještě učit nitrobranu? Možná nevím všechno, ale vím, že tohle je sakra složité a taky pěkně vyčerpávající. Mluvil jsem o tom jednou s taťkou. Nech toho. Na tohle není čas. Svoji energii můžeš investovat mnohem lépe."

"Třeba do toho, aby jsme zítra přežili." navrhla a pohrávala si se zipem spacáku. "Nejsem si jistá, pořád v našem plánu hledám chyby a trhliny. Rone, na něco jsme museli zapomenout, něco podcenit."

"Merline! Nehledej nic! Už takhle nejsem zrovna v klidu." přiznal se. "Ale jsem si jistý, že jsme udělali - že ty jsi udělala! Maximum. Všechno jsme stokrát prošli a promysleli. Postupovali krok po kroku a máme jasně dáno kdo co udělá a jak se zachováme. Navíc už je pozdě couvat."

"Omyl." zamumlala Hermiona následující rána když ve změněných podobách prošli letaxovou sítí a právě procházeli obrovskou halou. Nikdo se nezdržoval, nikdo netlachal, každý pospíchal, upíral oči na naleštěnou podlahu nebo před sebe. Pohledy mnohých byly prázdné a utrápené. "Teď je pozdě couvat." zašeptala Ronovi.

Krátce ji přejel po hřbetu ruky. "To dokážeme." slíbil.

"Jaký je plán B?" zeptal se Harry když se rozhlédl kolem a zjistil, že z každé nástěnky pomrkává jeho podobizna s velkým nápisem hlásajícím, že je nežádoucí číslo jedna.

"Totiž..." Hermiona se třásla jako osika. "Žádný plán bé není."

"Jak není?" vyděsil se Harry a strnul.

Ron pochopil, že projednou musí být hybnou silou akce on. Strčil do obou přátel a klopýtavě postupovali k výtahům. "Nemůžeme se otočit a zmizet. Ne potom co jsme prodělali. A ne když už jsme tady. Já už to vzdát nemíním. Ten medailon si odneseme. Jdeme!" dostrkal je až k jednomu z volných výtahů a všichni si do něj nastoupili.

"Jsme asi nesourodá trojice, ale snažme se zůstat pohromadě." zašeptala Hermiona a zády se přitiskla k stěně výtahů. Než Ron stačil zasunout mříž v chodbě se objevil plavovlasý kouzelník, snad trochu podobný panu Malfoyovi. Jak spatřil Rona, respektive jeho podobu v očích se mu nehezky zablesklo a rychleji než by kdokoliv čekal přiskočil k výtahu a znemožnil jim zatáhnout mřít. "Catermole," usmál se, ale nebyl tam ani náznak vřelosti, "víte, že v mé kanceláři už tři dny prší?"

Ronovo nadšení z toho, že mu někdo připomněl jeho jména ochladlo a vykulil oči. "Ehm, zkusil jste deštník?" pokusil se o vtip, ale ten nezaúčinkoval.

"Právě jedu dolů. Bude probíhat slyšení s vaší ženou. Víte dobře, že její krevní příslušnost je na vážkách." naklonil se k Ronovi blíž a usekával každé slovo. "Koukejte s tím deštěm něco udělat!" poručil, pustil mřížoví a odešel.

Ron celou dobu bezmocně poulil oči a lehce před rozzuřeným kouzelníkem ustupoval. Ani v tuto chvíli a ve změněné podobě nezapomínal kdo stojí za jeho zády - Hermiona. Musí být v bezpečí. Po celou dobu se snažil stát tak, aby bylo ženu za jeho zády co nejméně vidět. Když byl pryč a výtah se konečně rozjel podíval se na své přátelé. "Co mám dělat? V jeho kanceláři prší a moje žena - jeho žena - naše žena - prostě ta ženská je dole a jestli něco neudělám s tím deštěm tak-" zajíkl se.

"Zkus finite incancatem." poradila mu Hermiona s tváří úzkostně staženou.

"A když to nezabere?" zeptal se ještě o něco vyděšeněji. Ve vzpomínkách se vrátil do druhého ročníku a měl dojem, že noční výlet za obřími pavouky byl proti tomuhle procházka růžovým sadem. Pohlédl na Harryho s Hermionou co nejpečlivěji si uložil do paměti jejich podoby a prknenně opustil kabinu.

"Fajn a hned je nás míň na hlavní úkol. Jak tu najdeme-" Harry prudce zmlknul. Výtah zastavil a za mřížovým stála se svým typickým nasládlým úsměvem jejich někdejší profesorka. Všechny je obdařila úsměvem a energicky nastoupila dovnitř. "Ah, Mafaldo!" pousmála se na Hermiona a sevřela v rukou svůj notes. "Jedete se mnou dolů?"

Hermionin výraz prozrazoval, že se ji jenom z té představy dělá fyzicky nevolno, ale strnula přikývla a dokonce se přinutila k něčemu co vzdáleně připomínalo úsměv.

Umbridgová ale nepojala sebemenší podezření a šťastně si povzdechla. Pak se podívala na Harryho. " Alberte, vy tu nevystupujete?"

On jen rychle přikývl a vytratil se. Hermiona měla pocit, že se ji dělá na omdlení. Tak už ji opustili oba dva, ona zůstala sama a ještě ke všemu s touhle ženskou?! A co je nejhorší musí s ní jet k takzvaným přelíčením. Dobře si uvědomovala, že na místě ženy Rega Catermola mohla sedět ona sama. Snažila se polknout, ale zjistila, že má krku úplně sucho. Když vystoupily z výtahu a kráčely šedivou studenou chodbou snažila se posbírat všechny svoje síly. Je to na ní, ona je tu s Dolores, které se na krku houpal skutečný Zmijozelův medailonek. A ona ho musí dostat. Proto jsou tady, podnikli tuhle nesmírně nebezpečnou akci. Nesmí zklamat, nesmí všechno pokazit a všechny uvést do nebezpečí. Musí být klidná.

Chlad byl čím dál tím větší a nepříjemnější. Jen stěží dokázala myslet pozitivně. Uvědomovala si, že nablízku musí být mozkomorové.

A nemýlila se. Jakmile vešly do obrovské soudní síně vzhlédla vzhůru. U stropu se jich vznášely destíky.

"To obstarám." usmála se Umbridgová, mávla hůlkou a její patron vmžiku zaštítíl celý strop a udržoval je v bezpečí. Rázně vyšplhala po schůdcích a s úsměvem se usadila na soudcovském místě. Pokynula Hermioně, aby se usadila vedle ní jakožto zapisovatelka. "Bude to rutina." předvedla ji další ze svých úsměvů a lehce si poupravila načechrané vlasy. "Další mudlové a šmejdí, kteří tvrdí, že jsou čarodějky a kouzelníci! Nechápu jak jsme něco takového mohli tak dlouhou trpět!" chřípí se ji jemně chvělo, neztrácela však nic z hrané důstojnosti a uvědomělosti, "Křížence a podobné nesmírně nechutné věci... To nesmíme dovolit. Máte stejný názor, Mafaldo?" vyhrkla zapáleně.

Hermina pohotově otevřela pusu, nejistá co chce říct, ale odpovědi byla ušetřena neboť dveře se hlučně otevřeli a dovnitř vešel první předvolaný. Hubený muž ve středních letech, který Hermiona vzdáleně připomínal pane Weasley se posadil do křesla. Těžké okovy zachrastily a spoutaly mu ruce jako kdyby to byl těžký zločinec.

"Připravena?" obrátila se na ni Umbriedgová, která se viditelně tetelila štěstím.

Plynulým pohybem očarovala brk a přikývla. "Ano." pípla a snažila se na muže nedivat. Myšlenky ji zběsile utíkaly k Ronovi.

Ve chvíli kdy Ron vstoupil do Yaxleyho kanceláře panovala tam slušná průtrž mračen. Být na jeho místě, taky by neměl zrovna příznivou náladu. Pomyslel na Hermionu - je v bezpečí? I když jak by na takovém místě mohla být v bezpečí? Ona se vystavovala mnohem většímu nebezpečí než on a Harry - samozřejmě, Harry byl nežádoucí číslo jedna a on byl nejlepší kamarád psance. A to byla Hermiona taky a navrch pocházela z mudlovské rodiny. To z ní dělalo doslova štvanou zvěř. Musí jednat rychle, aby se k ní mohl připojít zpátky. I když neměl ponětí kde ji hledat. Ministerstvo bylo skutečně rozlehlé.

Zatímco se pokoušel zastavit déšť, musel myslet i na svou rodinu. Jen kousek od něj - o patro výš, pracuje jeho otec. A je tu i Percy. K němu to Rona nijak netáhlo, ale dal by hodně byť jen za pohled na svého taťku. Ano, nebyl pryč z domova dlouho. Nešlo o stesk v pravém slova smyslu. Spíš o potřebu se ujistit, že je v pořádku. Kdyby mu tak mohl dát vědět, že je tady. Kdyby s ním mohl promluvit, obejmnout ho! V duchu litoval chvil kdy ho otec vybízel k pomoci v kůlně, ale nebyl zaujatý mudlovskými předměty a většinou odmítal. Kéž by to neudělal a víc se kolem otce motal! Kdyby byl víc s matkou a bratry a s Ginny. Kdo ví jestli je ještě někdy uvidí. Věděl, že může přijít o život. Povzdechl si. Ne, žádné výpravy za taťkou si nesmí dovolit. Ohrozil by nejen Harryho a Hermionu, ale i svou rodinu. Nakonec ten kdo se o rodinu Weasleyovu zajímal byl informován, že Ron se těžce rozstonal a vypadá to na kropenatku. Nesmí dělat neuvážnené věci. Musí přemýšlet, stejně jako Hermiona.

Nesmírně se mu ulevilo když déšť ustal. Doufal, že se mu to povedlo. Yaxley by asi příznivě nereagoval kdyby mu nechal vzkázat, že je po dešti, vrátil se do své kanceláře a tam zase lilo. Muže jehož podobu měl neznal ani v nejmenším ani nemínil mu zadělávat na další problémy. Dost na tom, že jeho žena byla u výslechu.

Zavřel dveře od jeho kanceláře a přemýšlel kam by měl jít. Kam se asi vypravil Harry a Hermiona? Úkol číslo jedna byla najít Umbridgovou. Jenže kde má ta zatracená baba kancelář? A jestli tam šli jsou tam ještě vůbec? Nastoupil do výtahu, který právě přijel a nebyl si jistý co by měl udělat. "Dobré ráno." pozdravil svalnatého kouzelníka, který už ve výtahu stál. Ron netušil kdo to je nicméně vypadal důležitěji než on a tak raději pozdravil.

Kouzelník se na něj podíval a pak vyvalil oči. "Rone, to jsem já!" vyhrkl tlumeně.

Ronovi se nesmírně ulevilo když zjistil, že našel Harryho. "Zapomněl jsem jak vypadáš!" přiznal se. "Kde je Hermiona?!" zeptal se znepokojeně.

"Jela dolů společně s Umbriedgovou. K výslechům. Viděl jsem tvého taťku. Snažil jsem se ho varovat - Umbridgová má v kanceláři spoustu složek s lidmi, které považuje za nebezpečné nebo nežádoucí. A myslí si, že tvou rodinu budu kontaktovat a dává si na ní zvláštní pozor."

Ron si jen povzdechl. "Z toho si nic nedělej, nemůžeš za to. Naše rodina je typická pro zrazení kouzelnické krve, pod dohledem bychom byli stejně."

Harry nevypadal, že by se mu nějak zvlášť ulevilo. "Nevím přesně jaké postavení tu ten kouzelník zaujímá." mávl rukou ke svému tělu. "Ale asi moc oblíbený nebude." zavrtěl hlavou. "Tak jdeme na to. Musíme si zahrát menší divadlo, ano?" popadla Rona za límec a vláčel ho směrem k výslechovým místnostem.

"Potter, to je Potter, zastavte ho!"

Ron, Hermiona i Harry utíkali rozlehlou halou jako o život.Ne jako. Bylo to o život. Jestliže se jim nepodaří zmizet je to jejich konec a nezachrání je nic a nikdo. Harry do krbu dostal jako první a Hermiona těsně v závěsu za ním. Ron se trochu opožďova. Kouzelník jehož podobu na sobě měl byl o dost vyšší a oblečení na něm teď plandalo a těžký plášť mu dost bránil v prudkých a rychlých pohybech. Do zelených plamenů se vnořil jen několik okamžiků před tím než krb uzavřely tlusté mříže. Nebyl ale sám komu se to povedlo. Yaxley ho pevně uchopil za rameno. Snažil se ho setřást, cukal sebou - v tom okamžiku jeho druhou ruku uchopil nicnetušící Hermiona. Za obrovského ryku se objevili na Grimmuldově náměstí. Smrtijedi, pravidelně hlídkující kolem domu vyskočili na nohy. Hermiona se otočila a uviděla jak se Yaxley přidržuje Rona jako klíště.

Přiduešeně vykřikla a než smrtijedi nebo kdokoliv další stihla reagovat, popadla Harryho za límec a přemístila se jiman. Barvy se jen míhali, Yaxley hulákal jak na lesy, Hermiona se v tom všem zmatku snažila dosáhnout na svou hůlku, Harry se vzpouzel jak nechápal proč se přemisťují znovu a znovu pryč.

Konečně se Yaxley pustil - ale neobešlo se to bez následků. Ron zaryčel bolestí jak se mu od paže doslova odtrhnul kusa masa. Periferně spatřil svou paži zalévající se krví a omdlel bolestí.

Hermionu zaplatil vítězný pocit, když viděla, že Yaxleyho konečně setřásly, ale tento pocit vystřídali zděšený, když viděla, že Ron má odštěp. Aniž by se nějak zvlášť rozmýšlela pomyslila na první místo, které ji napadlo. Musí Rona ošetřit to je hlavní.

"Strašně mě to mrzí." zašeptala a znovu Ronovi kapala na zranění třemdavu.

"Nemůžeš za to, dělala jsi co jsi mohla, aby ses zbavila toho slizouna." ujistil ji Ron a sledoval jak ošetřuje jeho ránu. "Co Harry?"

"Není nadšený, že jsme přišli o Siriusův dům. Já taky nemám radost, ale nemyslím si,že by bylo bezpečné jej nadále používat. A o tom, že vlastně nemáme jak zničit viteál už vůbec nemluvím." zamumlala potichu a nabrala novou dávku třemdavy.

Ron ji chytil za zápěstí. "To stačí, neplýtvej tím."

"Rone ty to potřebuješ!" odporovala a když se podívala na jeho ruku oči se ji znovu zalily slzami. "Je to moje vina."

Rychle si oblékl tričko a odvrátil tvář, aby neviděla jak ji křiví bolestí. "Určitě přijdou chvíle kdy se nám bude hodit víc."